A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Polsko - Cestopisy

Záhada polského souseda

Je to země, kam Češi nejezdí. Známé světové cestovatelské blogy ji přitom řadí mezi trendy destinace. Naše redaktorka na cestě od Baltu do Slezska potkala hrdiny z loděnic, socrealismus i Chopina.

Záhada polského souseda

Tmavovlasý muž v omšelé košili a s přerostlým knírkem, který mi evokuje hrdiny východoněmeckého pornoprůmyslu 80. let, stojí v otevřeném okně panelákového bytu. Dívá se ven. Pravou paži má zdviženou a prsty ukazují písmeno V. Stejným gestem jej zdraví les rukou dole před domem. Jmenuje se Lech Walesa, a než se stal vůdcem stávky, pracoval jako elektrikář v gdaňských loděnicích. Evropské centrum Solidarity je první muzeum, a že jsem jich už viděla, ve kterém jsem se skutečně dojala. Do uší mi mluví audioprůvodce, otáčím se. Pohnutí v obličeji se zračí i okolostojícím. Možná nebyl tak úplně dokonalý hrdina, jak bychom si přáli, ale to mu pro tuto chvíli odpouštím a chci naivně věřit, že když se lidé společně postaví za správnou věc, dokážou změnit svět.

Přiběhla jsem se sem schovat před deštěm a nakonec jsem tu strávila téměř celé odpoledne. Sedím na židličkách za kulatým stolem přes celou místnost, na stejném místě, kde se domlouvala změna polského režimu v roce 1989. Zkouším řídit zdvižné vozíky, které jezdily po gdaňských loďařských závodech. Sedím v policejním náklaďáku, který zasahoval proti demonstrantům, a dojímám se u autentických filmových záběrů, na kterých kudrnatý zarostlý dělník Walesa v nepadnoucím saku a s cigaretou v ústech ohnivě vysvětluje prezidentovi podmínky stávkujících. Na stolech před nimi leží lejstra a přetékající popelníky. Pak ho nadšený tisícihlavý dav vynáší na rukou ven před brány loděnic. Jako nejlepší suvenýr z této návštěvy mi přijde zapalovač s nápisem Solidarność (místo plánovaného jantarového náhrdelníku). Kupuju ho od důchodkyně, která okupuje umakartovou budku u vchodu do závodů, kam dříve chodili zaměstnanci k píchačkám.

Gdaňsk má zvláštní atmosféru města, které nemělo jednoho pána. Chvíli byl součástí polské, pak zase pruské říše a pak si v tomhle centru Pomořan dlouho vládli sami. Součástí moderního Polska se stalo až po druhé světové válce. Hanzovní domy ve starém městě, obchůdky s jantarem a rybářské loďky připomínají Hamburk. Cesta z letiště v rozpadajícím se autobuse s muži, kteří zatím nepropadli kouzlu deodorantu, a ženami s unavenými pohledy a vytahanýma rukama evokuje naši nedávnou socialistickou minulost. Ceny zase připomínají Českou republiku před deseti lety. Voní tu moře a pirohy. Gdaňsk ale rozhodně není město na jeden den. Jedu lodí na poloostrov Westerplatte, do míst, kde se odehrála první bitva druhé světové války, a procházím vojenskými baráky a zbytky rozstříleného polského opevnění. Opačným směrem, půl hodiny vlakem, jsou pobřežní lázně Sopoty s autentickou atmosférou pobaltského letoviska – písečné duny, lehátka s ochranou proti větru, molo táhnoucí se daleko do moře, vysoká tráva, vafle s čerstvým ovocem a čokoládou.

Ta, která viděla válku

Obrovské vzdálenosti, velkorysá prostranství, široké silnice, proluky. Bezradně do sebe soukám „zapiekanku“, bagetu zapečenou se vším možným, která je k dostání na každém rohu za pár zlotých, a rozhlížím se kolem sebe po chladných vysokých kancelářských budovách a neutěšených betonových planinách. Vítr mi vmetl cibuli s omáčkou do tváře. Dobře mi tak, nemám jíst fastfood. Přijela jsem jen před dvěma hodinami a už mám chuť využít toho, že jsem pěšky deset minut od nádraží a nasednout na první vlak a utéct odsud pryč. Okamžitě! Nakonec si půjčuji kolo. Varšava dostala druhou šanci. Vyplatilo se.

Varšava je město, do kterého je těžké se zamilovat na první pohled. Její název prý má znamenat něco jako „ta, která patří Warszovi“, což je zkrácená verze slovanského jména Warcisław. Ale já mám jinou teorii, připadá mi, jako by případnější byl překlad anglické varianty názvu Warsaw – „ta, která viděla válku“. Jedu po místech, kde bylo ghetto. Zastavuju u posledních zbytků původní zdi oddělující město od plochy 3,5 km2, na kterých v jednu chvíli žilo až 400 tisíc Židů. Tudy vedl můstek mezi velkým a malým ghettem, tady byla synagoga. Šlapu, kolo se točí, nasedám a sesedám, vybavují se mi scény z filmu Pianista. Rezidenční domy v ulici Prožna, originální kavárna, tichý hřbitov a na konci fascinující muzeum, kde všechno, co jsem viděla, ožívá.

Není divu, že na místě, kde zemřelo tolik lidí, se zpočátku necítím vůbec dobře. Postupně tomu začínám přicházet na chuť. Je to více světů na jednom místě. Přejíždím do Starého města, které je podobně rozlehlé jako pražská Malá Strana a je jediné, které zbylo poté, co bombardéry srovnaly na konci války Varšavu se zemí. Standardní středoevropské historické centrum. Mnohem zajímavější genius loci má ale navazující Nové město se zvláštní kombinací strohých domů z předminulého století dodekorovaných socreal mozaikami a mezi tím cihlové poválečné bytovky. Překvapí mě bouřka, schovám se na pár minut v malém kostelíku. Uvnitř je svatba. Když skončí, je nad městem duha.

Stojím u drobné sochy Marie Curie-Sklodowské a sluníčko se odráží ve zlatavém plášti, který má první žena s Nobelovou cenou na sobě. Laboratoř a byt. Dva domy proti sobě, mezi kterými mladá Sklodowská každodenně přebíhala. Na fasádě jednoho z nich je komiksový obrázek mladé vědkyně v náručí s dítětem, které drží zkumavky s poloniem a radiem. Vybavují se mi dlouhé hodiny chemie na základní škole, kdy jsem nepochopila nic, ale ještě více Jiřina Jirásková, která ve Světácích popisuje svůj ženský vzor: Marii Kurý, která objevila rádio.

Polské hlavní město překvapuje kontrasty. Dopoledne čekám, až se otevřou masivní zlaté dveře mohutného výtahu, který mě vyveze na stalinistický mrakodrap Palác kultury a vědy. Budovu vysokou 237 metrů postavil ruský architekt Lev Rudnev kromě jiného ve stylu amerického art deca. Možná proto mi paradoxně připomene výstup na newyorskou Empire State. Na obrovském prostranství probíhá festival mezinárodní kuchyně podle gusta fanoušků pražské Náplavky. O půl hodiny (a mnoha šlápnutí do pedálů) později jsem pro změnu v nádherné rezidenční čtvrti s vilami, ambasádami, parkem a královským zámkem versailleských parametrů. Hraje klavír, Chopin, sedím v parku Łazienki u sochy slavného polského skladatele a se stovkou dalších lidí poslouchám koncert, který se tu koná pravidelně. A na konci dne si dávám drink v Novém světě, ulici s moderními butiky, bary a kluby a bistrem s nejlepšími dim sum knedlíčky, jaké jsem v Evropě jedla.

333 kaváren a kostelů

V žilách mám už více kávy než krve. Za dva dny jsem ve Vratislavi (polsky Wrocławi) viděla přinejmenším třicet kostelů – velké, malé, barokní, opulentní, skromné, velikášské, pozlacené, dřevěné, gotické i moderní, malované, na ostrovech uprostřed řeky, na kopci. Je jich tu skoro stejně jako kaváren, jejichž koncentrace je ohromující.

Vratislav asi nejvíce připomíná typická česká a moravská města s měšťanskými domy, barokními kostely, čtverhrannými náměstíčky, červenými střechami, chodníky z kočičích hlav. Společná rakouská imperiální minulost na mě dýchla už v hotelu. Portýr s habsburskými vousy v livreji, která zjevně pamatuje doby Franze Josefa, mi v hale plné těžkých sametových závěsů bere kufr a veze mě rozvrzaným výtahem do druhého patra. Scénky jako z filmu Grandhotel Budapešť pak dostávají dokonalou pointu na snídani podávané na historickém, otlučeném porcelánu u stolů s nebesy. Jen pět minut odtud je úplně jiná zóna, nádražní viadukty v potemnělé ulici a v každém oblouku jeden bar vedle druhého a taky dokonalá domácí gruzínská restaurace. Žádná naleštěná krása, ale autentický moderní kulturní mix.

Tak ještě jedno, prosím. Tolik šumivého vína najednou jsem ještě nevypila. Ale co se dá dělat. Fanynka vodky Zubrowky nejsem, dobré pivo se tu hledá těžko, stejně jako pitelné víno. Chodit domů je ale škoda, protože bar je to skvělý, společnost příjemná a živá atmosféra města plného mladých lidí neopakovatelná.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Polsko - Balt

    Dovolenou u pobřeží Blatského moře v Polsku jsem plánoval již v loňském roce. měla jet celá rodina, avšak manželka musela na léčení. proto jsem jel pouze s pětiletým synkem a mělo to něco do sebe. více

Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Jitka 30.03.2017 21:40
Je to země, kam Češi nejezdí.  

Stačí mi úvodní věta. Je to země, kam Češi nejezdí. Pěkná blbost, to může napsat akorát někdo, kdo o cestování Čechů do Polska ví velký kulový.

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze